Směr Göteborg

Uteklo to jako voda a mistrovství je tady. Když jsem před 100 dny opouštěl Koreu, bylo WFC ve Švédsku pro mě pořád něčím abstraktním. Plno věcí se mohlo ještě změnit a tak jsem na svou účast ani tolik nemyslel. Nebyl ani čas, práce se sparťanskou juniorkou bylo tolik, že jen obtížně se hledal další čas na koučování týmu přes 8000 kilometrů daleko. Teď však píšu tento příspěvek a za pár hodin už budu přímo v centru dění, chystat se na večerní zahajovací ceremoniál ve centru Göteborgu.

 Rozhodně to nebylo ideální období přípravy. Shlédl jsem mnoho videí, vyměnili jsme si stovky mailů a zpráv, ale být s hráči přímo na hřišti, to je úplně jiná

 Komplikace se nevyhnuli ani nám. Dva klíčový obránci nakonec odcestovat nemohli kvůli práci a škole. Rozpadla se nám tak klíčová obraná dvojice a v úzkém korejském výběru to je oslabení citelné. Nahradila je proto mladá krev, která bude hlavně sbírat zkušenosti do budoucna. Věřím, že to jsou ti, na kterých bude jednou korejský florbal stát.

Poslední týden jsem hlavně sbíral poslední informace o našich soupeřích a koukal na Youtube na jejich zápasy. Nečeká nás nic lehkého. Podle žebříčku jsme poslední družstvo šampionátu a tak do všech utkání vstupujeme jako outsider. Je to ale role se kterou se popereme. Chceme světu ukázat, že florbal v Koreji je na vzestupu a do budoucna se s hráči z Asie musí počítat.

V neděli vstoupíme do turnaje proti Americe, v pondělí se utkáme se Slovenskem i s mým sparťanským svěřencem Markem Koščem a poslední souboj skupiny je derby proti Japonsku.

Budu o tom všem opět psát své poznatky a zážitky. Nebudou to eseje jako z Korejského poloostrova, ale jen krátké poznámky s fotkami, nejen o Korejcích, ale i o českém národním týmu, jehož zápasy si rozhodně ujít nenechám a budu mu moc fandit. Radim Cepek postavil dobrý tým a já osobně našim věřím na finále. A korejské cíle?

Samozřejmě, že chci vyhrát vše a do každého utkání tak taky vstoupíme, ale síla soupeřů je velká. Bylo by krásné vyhrát alespoň dva zápasy ve skupině a tak si zajistit místo mezi posledními 12, zároveň to může být vše opačně a mi budeme bojovat o to, abychom neskončili poslední. Sám nevím, neslibuju nic, snad jen to, že korejští kluci nechají na hřišti vše, protože jinak to ani neumí.

Držte nám palce!

Přísavky

Tak jak vše začalo, tak i pomalu končí. První den mého příjezdu jsme jeli do centrály Samsungu domluvit florbalové promo akce přímo v hlavním sídle tohoto jihokorejského gigantu. Nyní, v mém posledním korejském pracovním týdnu, jsme je konečně uskutečnili.
Dostat se do Samsungu je celkově velký oříšek. Kopii svého pasu jim musím odeslat více než týden předem, aby mi mohli povolit vstup do areálu. Asi si mě pořádně proklepli. Plán je následující: Každý ze tří dnů, které jsme dostali k dispozici, postavíme na jiném místě malé florbalové hřiště, měření rychlosti střelby a střelbu na terče a během přestávky na oběd si zaměstnanci tyto disciplíny můžou vyzkoušet a zahrát si. Cílem je vzbudit u nich zájem o florbal a případně vytvořit v Samsungu florbalový tým. Vyrážíme dvěma dodávkami. V jedné máme mantinely, druhá je plná hokejek, branek a dalšího nezbytného vybavení. Při vjezdu do obrovského areálu musím opět předložit pas a k tomu i mobil. V Samsungu je zakázáno fotit a proto vám foťák na telefonu zalepí speciálními samolepkami. Moji kolegové mě informují, že práce v Samsungu je jednou z nejlepších, jakou lze dostat. Všichni jsou tady prý extrémně chytří, mluví dobře anglicky a strašně moc pracují. Areál je to opravdu krásný. Udržované parky, spousta malých kaváren a gaučů, kam si zaměstnanci mohou sednout a odpočinout si. Chtěl jsem to nafotit, ale sundávat samolepky jsem si raději nedovolil.
První den postavíme hřiště uvnitř hlavní budovy. Jsou to dva prosklené mrakodrapy. Ptám se, co mám vlastně dělat a odpověď je krásně jednoduchá. Prostě si tu hraj s hokejkou a když si to někdo bude chtít zkusit, vysvětlíš mu jak. Krásná práce.
První den moc úspěch ale nemáme. Kravaťáci z centrály se sice zvědavě koukají, ale hokejku do ruky se jim brát nechce. To druhý den je zcela odlišný. Tentokrát rozděláme hřiště venku před jednou z největších jídelen v komplexu Samsung Nano city. Slavíme velký úspěch. Všichni si chtějí zahrát a zasoutěžit v rychlostřelbě o zajímavé ceny. Za dobře odvedenou práci se musíme, samozřejmě, odměnit. Jdeme na oběd a já pomalu tuším co asi nastane. Jednou z korejských specialit, kterou jsem ještě neměl je pojídání živých chobotniček. Když vidím nad restaurací velký obrázek usmívající se chobotnice, je to jasné. Doufám, že se na mě nebude podobně smát i na talíři. Kim mi s velkým úsměvem potvrdí, že se ty chobotničky opravdu jí živé a že je to něco, co zkrátka musím zkusit, než odjedu. Upřímně, se mi vyloženě do toho nechce. Přinesou nám talíř, na kterém se vrtí chapadla. Mám si dát jako první. Vážně se mi nechce věřit, že se to opravdu jí. Odhodlám se, ale ejhle. Chobotnička se nechce pustit talíře, silně se přisála. Hůlkama je to bitva, musím ji nabrat na lžičku a pak hurá do pusy. Je to bez chuti a nedá se to pokousat. Zbytek osazenstva se náramně baví, zatímco se své sousto snažím rozkousat. Pak si nabídnou i oni. Vyloženě si libují. To, že si pak dávám syrová chapadla mi ani nepřijde, když už nevykazují žádné známky života. Nechám se přemluvit ještě na jeden kousek živé chobotničky, ale jen s vnitřním přesvědčením, že už je to do konce života naposled.
Poslední Samsungový den nás přepadne velká nepřízeň počasí. Než vynosíme náš náklad do jedné z budov, jsme na kost promoklí. Opět hrajeme florbal pro zvědavé diváky. Skupinka tři Korejců mě vyzývá na hru 3 proti jednou, ale ani tato přesila nestačí. Ještě pár takových her a máme splněno. Dost bylo Samsungu. Nejsem si úplně jistý, jestli akce splnila účel. Přeci jenom zaměstnanci moc nevypadali, že by měli na florbal vůbec čas. Alespoň jsme tento sport zase zviditelnili a další lidé budou vědět, jak náš sport vypadá.
V pracovně nabitém týdnu mám poslední trénink s ženským týmem. Snažil jsem se ho udělat opravdu nejlepší a nejzábavnější ze všech dosavadních. Na závěr od dívek dostávám dopisy a dárek. Je to moc milé čtení. Děkují za vše co se naučili, za mou trpělivost při trénování i úsměv, který prý neztrácím, ani když jim to moc nešlo. Dojalo mě to. Budou mi chybět.
Na poslední přátelskou večeři za mnou do Seoulu přijíždí i profesor z Pocheonu se svou manželkou. Opět jdeme na syrovou rybu, tentokrát ale bez koktejlu z tuňákova oka. I tak si náramně pochutnáme. Syrový losos je prostě lahoda, tuňák taktéž. Do toho ještě mnoho druhů sushi a krevety různých velikostí na různé způsoby. Profesor je prostě gurmán, ale hlavně skvělý člověk. Slibuje, že dorazí do Česka a já, že ho zvu na tradiční českou kuchyni.
Následuje můj poslední víkend. V sobotu se brzo ráno vyráží opět do Pocheonu. Tentokrát pořádáme turnaj pro učitele tělocviku. Kim mi vysvětluje důležitost tohoto turnaje. Jak už jsem několikrát napsal, florbal se zde šíří hlavně přes školy a učitel rozhoduje o tom, co budou jeho žáci hrát. Když se jim florbal zalíbí, o to spíše ho budou hrát s dětmi. Dělám rozhodčího. Je to únavné pískat celý den, ale na večerní hostinu síla zůstává. Účastní se všichni hráči i pořadatele. Je nás v restauraci asi 70. Kim mě tahá od stolu ke stolu, kde si s každým připíjím. Večeří se ale nekončí. Přijíždějí pro nás auta a vezou nás na hotel, kde pokračujeme. Obrážíme několik pokojů, sedí se na zemi, popíjí, povídá a hrají se zase různé korejské sázky. Zpětně k narozeninám dostávám od hráčů národního týmu dort. Pronesu krátký proslov, opět jsem dojat. Další den nás čeká celodenní soustředění a tak jdu spát raději dříve. Odvedou mě na můj pokoj, ale jsem docela vyděšen. Není v něm žádná postel. Začnou otevírat skříň a já tiše doufám, že z ní vypadne postel, jako v americkém filmu, ale pletu se. Vytáhnou z ní deku, kterou mi ustelou na zemi a pobídnou ke spánku. Co se dá dělat.
A je neděle. Moje poslední setkání s týmem, další bude až na v prosinci na mistrovství světa. Máme toho hodně. Dopoledne věnujeme defenzivě. Opakujeme si to co už umíme a ještě ladíme detaily. Na oběd sépie - lahodná a poté mám přichystaný seminář. Tentokrát na o herních systémech a taktice. Hráči si odpočinou a jdeme na pilování ofenzivy. Bohužel nestihneme vše, na hráčích už jde vidět velká únava. Na závěr hrajeme mini zápas 3x10 minut, kde hráči mají předvést vše co se naučili. Nejsem úplně spokojený, přesto se to snažím porovnat, jak to vypadalo na začátku a docházím k tomu, že jsme udělali obrovský pokrok.
Časomíra odpíská konec a tím symbolicky ukončí i mé trénování tady v Korei. Byly to super chvíle. Je radost trénovat takový tým, na kterém vidíte vděk za každou radu nebo novou věc, kterou jim předáte.

Kapitán týmu Shin mi na závěr předává dárek a rovněž i Kim, který mi za Korejskou florbalovou federaci předává certifikát a pamětní plaketu k mému korejskému působení. Je to moc milé a hezké. Vše zakončím proslovem a vidinou, že se brzy všichni uvidíme ve Švédsku, což je už jen za 100 dní. Focení, děkování, další dary. Je toho spousta, netuším, jak to zítra sbalím.

Beach floorball

Jedním z vrcholů mého pobytu, na který jsem se nesmírně těšil a který nezklamal, byl Beach floorball festival. Florbal na pláži, to jsem viděl jen na fotkách, které si na internetu získali mezi florbalovými příznivci velkou popularitu. Kde jinde, než v Busanu.
Vyrážíme na konci týdne. Týdne, kdy už začínám pociťovat, že se můj pobyt blíží ke konci. Plánuje se můj odlet, rozlučkové party a na tréninku reprezentace žen je připravena pro mě rozlučková hostina. Nějak rychle to uteklo. S mužskou reprezentaci nám zbývá už jen pár tréninků. Stáhl jsem si do počítače elektronickou tužku a tak se při videorozborech cítím, jak ve studiu České televize. Naše hra se zvedá, zlepšujeme se. Zvláště střelba, která byla na počátku tragická, jde razantně nahoru. Teď se k ní v zápasech hlavně dostat. Oficiálně mi bylo nabídnuto trénovat Koreu na prosincové Mistrovství světa ve švédském Göteborgu. Je to pro mě obrovská pocta. Myslím, že bych ve 23 letech mohl být dokonce historicky nejmladším trenérem na MS.
Ale zpět k Beach florbalu. Do Busanu jedeme tentokrát autem. Rychlovlakem to byla lahoda za dvě a půl hodiny. Autem nám to trvá hodin sedm. Nacestoval jsem autem nebo autobusem už spoustu, tak mi to ani nepřijde. Zato Korejci se už před koncem ošívají, nudí a jsou celí nesví. Když konečně vystoupíme, stěžují si na "strašně" dlouhou cestu a diví se, že já jsem v pohodě. Chvíli mi trvá pochopit, že v Korei se vlastně delší cesta ani absolvovat nedá. Je to poloostrov a jejich spojení se zbytkem kontinentu je neprodyšně uzavřené hranicí se Severní Koreou. Proto ani nemůžou být na delší cestování zvyklí.
Odehrajeme přátelské utkání proti místnímu týmu. Kvalita není nikterak převratná, ale dá se to pochopit. Florbal je v Koreji rozvinutý zvláště v Seoulu a okolí, za to na jihu je jen jediný tým a to právě ten v Busanu. Údajně ještě v Ulsanu, kousek od Busanu, je parta seveřanů, která sem tam hraje. Naneštěstí jsem si nevzal sálovky. Nepotřebuju hrát za každou cenu, Kim mě však přemluví a nabízí mi své boty. Jsou asi o dvě čísla menší, ale nějak se do nich dostanu a jde se hrát. Vyhráváme rozdílem třídy, ale mnohem více než góly mě zajímá, kdy už bude konec, abych mohl ti malé botičky sundat. Postupně mě rozbolí celé chodidlo a když už je konečně konec, na patách se mi objeví krvavé puchýře, která ještě několik dnů vydrží. Moc nevím, jestli to za to stálo.
Předseda busanského florbalového klubu nás zve na večeři. Ubytujeme se v jeho Taekwondo tělocvičně a jdeme hodovat. Servíruje se chobotnice, syrová sépie a pro mne novinka - larvy. Opravdu nemám moc chuť je zkoušet, ale když si uvědomím, co všechno jsem zde už zkusil, překonám se. Chuť nic moc, ještě, že je čím je zapít. Sedíme dlouho do večera. Zajímavostí je, že mnoho Korejců při pití alkoholu zrudne. Kapitán národního týmu Shin vypadá jako karkulka.
Druhý den vstáváme brzo. Musíme postavit hřiště a zázemí. Počasí je proti nám. Prší a je zima. Poprvé v Koreji lituju, že nemám svetr. Nafasujeme pláštěnky a jdeme na to, nenecháme se zlomit. A dobře děláme, po odehrání prvních dvou zápasů déšť přestává a ke konci dne vyleze dokonce sluníčko. Můj tým, složený ze tří hráčů - já, Shin a Kwang, si zvolil zcela originální jméno a to Floorball. Zajímalo by mě, který z těch dvou to vymslel. Navíc paradoxně korejský jazyk nemá písmeno F, což je pro celý florbal asi trochu komplikace. V Korejštině tak místo F používají P - plórból se to vyslovuje.
Navlékneme růžové dresy a jde se na to. Snažím se odkoukat, jak si nejlépe na písku poradit. Žádné kličky, nebo přihrávky, to na písku neplatí. Buď nést míček přímo na čepeli, nebo prostě jen odpalovat vysoké balóny. Je to solidní řež, zvláště pro nás, kteří si nechceme ničit boty a hrajeme boso. Chodidla trpí. Hraje se jen 2x 4 minuty, ale je to nesmírně vyčerpávající. Svou základní skupinu vyhráváme a přes vyřazovací boje postoupíme až do finále. Chudák Shin schytal písek do oka tak nešťastně, že musí jet do nemocnice, kde nám kapitána dají zase do pořádku. S pískem v očích se bohužel musí počítat a ne jen v očích, ale úplně všude. Na finále raději beru sluneční brýle. Nastupujeme proti týmu Haechis, který je tvořený taky z hráčů národního týmu. Vyrovnaná bitva je rozhodnuta až v prodloužení, kdy "stroj" Kwang doslova dotlačí míček až za brankovou čáru. Vítězíme.
Předávají se ceny ne jen za výsledek, ale také za disciplíny, jako například nejlepší obleček. Na závěr dostáváme pohár a vyhlašuje se nejlepší hráč turnaje. Trochu tuším, že nejspíše půjde o mě, i když to není příliš zasloužené. Dostává se mi skleněné plakety, která bude krásnou památkou a taky hokejky Zone Envy, ale na druhou stranu, než hraju. Do Česka si ji stejně brát nebudu a tak ji náhodně daruju jednomu z hráčů. Má obrovskou radost.
Po úklidu se musíme odměnit. Jdeme jak jinak na jídlo. Asi mě chtějí postrašit, když zdůrazňují, že místní specialitou jsou kraví střeva. Upřímně se moc netěším. Sedíme v restauraci u masivního barového pultu. Kuchařky naložená střeva tahají z hrnců a pokladají je na grill umístění na baru. Jsou pekelně dlouhá a stříhají je nůžkami. Přes to všechno je to specialitka a nejlépe chutná, když vám ji kuchařka zabalí do salátového listu s dalšími přísadami a nacpe vám celý kus vlastnoručně do pusy.

Večeří večer nekončí. Vydávám se s vrstevníky objevovat noční Busan. Jdeme na pláž, kde jsou večer tisíce lidí. Je zde nespočet hloučků, kde vystupují místní nezávislí umělci a baviči. V jednom hloučku je stand-up comedy, v jiném hraje mladík na kytaru a v dalším místní gangsteři rapují. Chceme navázat kontakt s nějakými slečnami. Žádný problém říkám si, ne však v Koreji. Jsme 4, to znamená, že musíme hledat zhruba stejně velkou skupinku dívek. Nelze jen tak pozdravit, oslovit, či přisednout. Jeden ze skupiny musí slušně přistoupit a požádat celou skupinu o svolení. Slečny se poradí, když alespoň jedna nesouhlasí, máme smůlu. Zvláštní mravy, ale tady to tak chodí. Neslavíme moc úspěch a po několika odmítnutích se zlomení vydáme raději do klubu. Návrat nás čeká až za rozednění.
Dospávám v autě. Jedeme zpět na sever, ale ne přímo do Seoulu, nýbrž na svatbu. Žení se trenér juniorské reprezentace a hráč národního týmu Kyung Hoon. Jsou pozvání snad všichni z florbalového prostředí, které jsem zatím stihl poznat. Moc se těším, že poznám další korejské tradice a zvyky.
Svatba se odehrává v hotelu. Až na tradiční kostýmy některých dam, vypadá to jak v americkém filmu. Celá Korea je nesmírně ovlivněná americkou kulturou. Hráči juniorské reprezentace utvoří z hokejek portál, kterým jejich trenér se svou nevěstou projdou. Proslovům bohužel nerozumím, "Ano" však pochopím. Poté čeká ženich pár vtipných úkolů, než může se svou nevěstou ze sálu odejít.
Nestihl jsem posnídat, o to větší radost mi udělala následná hostina. Ve formě sněz kolik můžeš a naber si sám je přichystáno nespočet místních lahůdek - od x druhů sushi, maso všech druhů a v různých formách přípravy, přes ovoce a sladké i slané dezerty. Snažím se vyzkoušet od všeho trochu, ale to by snad zvládl jen můj bratr. Jsem plný k prasknutí.
Nezdržíme se příliš dlouho a směřujeme opět k Seoulu. Čeká nás ještě jedna zastávka a to na odpočívadle.
 Korejci jsou nesmírně soutěživý. Neustále se o něco sázíme - o zmrzlinu, kávu, jídlo a to třeba jen na kámen, nůžky, papír. Takový Shin, jen za tu dobu co tu jsem, už prohrál solidní balík. Tentokrát hrajeme baseball. Respektive odpalujeme na terč. Baseballový odpal je zde základní dovednost asi jako u nás kopnout do míče. Jsem vděčný za to období, kdy jsme s kamarády baseball hrávali, ve hře je totiž zmrzlina pro dvanáct lidí v docela drahé zmrzlinárně.
Vstupuju do odpalovací klece a nadhazovací stroj po mě mrští 15 míčků. Čtyřmi trefím cíl, což je dost na to, abych mohl být v pohodě. Ostudu si udělá Kim, který při tréninku trefil terčů sedm, na ostro však jen jeden. Zmrzlina je na něj. Moc lahodí.
Pak už žádné zastávky a večer jsem konečně doma. Značně vyčerpaný a unavený. Spát ale nejdu. Mí junioři na Czech Openu bojují o semifinále. Sleduju a jsou to nervy: Vyhrávají až na nájezdy, což je u psaného online přenosu o zdraví. Na semifinále ve tři ráno už ale sílu nemám. O to lepší probuzení to je, když vidím, že v kolonce finále juniorské kategorie svítí Sparta Praha. Živě, tentokrát už videopřenos, si nenechám ujít. Kluci sice berou stříbro, ale není důvod věšet hlavu, je to super úspěch. Mrzí mě, že jsem s nimi u toho nemohl být, ale člověk nemůžeme mít všechno.

Handsome

Handsome, neboli pohledný. To tady slýchávám už od prvního dne. Dokonce než jsem přijel, visela moje fotka na facebooku Korejské florbalové federace, že dorazí handsome coach Michael z Česka.
Slyšet to od místních slečen uchu lichotí, ale poté co mi to začali říkat i muži, trochu jsem znejistěl. Zvláště poté, co jsem tuto hlášku slyšel i od ženatých chlapů, jsem začal pochybovat, jestli si to překládám správně.
Naštěstí pro mě, ano. Je to však ukázka toho, jak Korejci nesmírně lpí na vzhledu. Krása a výška je to nejdůležitější. Kdo je malý a ošklivý, nemá v Koreji šanci. Ani u žen, ani ve společenském styku. Je to prostě kompliment a to i od mužů, kteří vám pochválí váš vzhled, jako u nás kravatu, boty, nebo hodinky. I proto je údajně Korea číslo jedna v plastických operacích a podle všudepřítomných reklam na soukromé kliniky, to nejspíše bude pravda.
Když se mě zeptají, co je v Česku důležité pro výběr partnera, jestli peníze, vzhled, nebo společenské postavení a já po rozmyslu řeknu, že srdce, sklidím jen nepochopené výrazy. Tady musí být manželka hlavně krásná, aby ji mohli muži dávat na obdiv a ostatní jim záviděli. Majetek a společenské postavení hrají také nemalou roli.
Člověk se tak dostane i do zvláštních situací, kdy na večeři u jednoho z hráčů, se mě jeden host zeptá, kdo je z páru hostitelů hezčím, zda manželka nebo manžela. Diplomaticky otázku zahraju do autu, ale tady by asi upřímná odpověď nikoho neurazila. I tohle je poznání korejské kultury. Přesto je to velice příjemný večer. Poprvé mám totiž možnost se podívat jak bydlí obyčejní Korejci, protože přes všechno co jsem zde viděl, zažil a přes všechna pozvání a hostiny, kterých jsem se zúčastnil, jsem neměl možnost navštívit korejské obydlí. Můj hostitel Jong Hyun bydlí v obrovském paneláku, kterých jsou po Seoulu stovky. Sídliště to jsou však pěkné, plné zeleně a dětských parků. Bydlení je to ale skromné, mini předsíňka, kuchyňský kout, dva malé pokoje, jeden pro děti, jeden jako ložnice a malá Jong Hyunova kancelář. Je to opravdu skromné. Jeho žena je učitelkou angličtiny a tak si skvěle popovídáme. Procestovala skoro celý svět a až se stydím, kde všude v Evropě byla a já ještě ne. Poprvé se mi dostává domácí stravy. Špagety s lehkým nádechem korejského stylu a kousky pečené kachny. Vynikající! Sedíme u dvou malých stolečků na zemi. Je mi nabídnuto domácí korejské víno, které Jong Hyun, učitel tělocviku na základní škole, dostal darem od jednoho studenta. Je z roku 1998, jsem poctěn. Na závěr příjemného večeru se na památku fotíme.
Čím více lidí v Koreji znám, tím více roste poptávka o kontakt na mě. Nehodlám utrácet za šílené roamingové ceny a rozhoduju se si obstarat korejskou simkartu. To jsem měl v plánu už první týden co jsem zde byl, ale když jsem navštívil pobočku pro cizince jednoho z telekomunikačních operátorů, bylo mi řečeno, že v evropském telefonu mi korejská sim fungovat nebude. Když se poptám, kde si můžu koupit korejský telefon, je mi řečeno, že bez smlouvy u operátora si ho obstarat nelze a jako cizinec smlouvu uzavřít nemůžu, tak babo raď. Minulý týden mi to ale nedalo a koupil jsem si předplacenou simku. Jasně, že funguje i v telefonu z evropy. Celé to bylo o tom, že v Koreji jsou mobily zamčené pro sim karty jiných operátorů, na rozdíl od těch u nás. Opět jsem ale bohužel zklamán byrokracii místního telekomunikačního trhu. V Česku si předplacenou kartu koupíte v trafice za pár vteřin.
Tady je to proces. Třicet minut jedu metrem do cizinecké pobočky, tam je mi oznámeno, že bez pasu mi ji prodat nemůžou, jedu třicet minut zpět pro pas, třicet minut k operátorovi a jako vrchol všeho trvá více než půl hodiny, než pikolík simkartu zaregistruje a uvede v život. Závěrečná půlhodinka, tentokrát už ve špičce, Seoulským metrem je taky lahoda.
 Konečně jsem po 5 týdnech zpátky v civilizaci s mobilním internetem. Ten je tady nezbytný. Korejci totiž své smartphony nedají z ruky. Staří, mladí, všichni. Neustále koukají do svých přístrojů. V metru, u jídla, i během řízení auta. Odporný a nespolečenský to zvyk, zvláště když jsem byl jediný na obědě offline, a všichni vytáhli z kapes své přístroje. Už jim to taky vracím.
Můj společenský život díky telefonu dostává nový rozměr. Můžu lidem volat, psát sms, surfovat  na internetu, což dělám hlavně v metru - ano v Seoulském metru je narozdíl od toho pražského signál.
Dojde i na jedno, pro mě nečekané setkání. V letech 1999 až 2000 jsem žil se svou rodinou v Austrálii. Nejlepší kamarád mého bratra byl tehdy Korejec Jaeyun, se kterým jsem také kamarádil. Můj bratr ho skontaktoval a s Jaeyunem se potkáváme. Setkání po 14 letech bych nečekal, neskutečné. Musel se z Austrálie vrátit, aby nastoupil na vojnu a teď už tu pár let žije. Večer je to památný. Zavzpomínáme, pobavíme se, protáhneme nočním Seoulem a o půl osmé ráno se vezu metrem domů. Mám nesmírnou radost, jak stará přátelství z dětství drží dále.
Celý týden vrcholí pátečním odjezdem do města Pocheon, kde organizujeme první florbalový kemp v Koreji pro děti. Večer předtím mi to ale nedá a přijímám pozvání korejské kamarádky Kimi na krátké kafíčko s jejími kamarády. Protáhne se až do tří a tak se jen probudím a nasedám do auta směrem kemp.
Město Pocheon je docela díra, i tak mám na něj ty nejlepší vzpomínky - oko tuňáka, nebo první kontakt s korejským karaoke - korejsky Noreban. Mám to tady prostě rád.
Účastníku je 30, paralelně probíhá i trenérský kurz 2 úrovně. Hráči jsou to různé úrovně a věku. Nejmladší má 10 let, nejstarší 17. Holky i kluci. Máme připravený bohatý program plný her, sportování, ale zvláště florbalu. Florbalové tréninky i celý harmonogram jsem přichystal já. Všechna cvičení nechávám natočit, chci z toho poté udělat video, jak pracovat na technice mladých florbalistů, abychom posunuli budoucnost korejského florbalu blíže k smělému cíli, a to být jednou nejlepší v Asii a pátí na světě. Odvážné, ale potenciál je tu obrovský. Jsem rád, že k tomu sám můžu přispět.
 Bohužel mě brzdí nedostatek vybavení. Kemp probíhá v univerzitní kampusu sportovní univerzity a předem jsem byl ujištěn, že bude k dispozici vybavení všeho druhu, jaké si jen lze představit. Nakonec se musím spokojit jen s malými kužely, improvizuju s židlemi a vším co mám po ruce. Do všech cvičení vkládáme technické prvky. Doufám, že to mí spolupracovníci na kempu odkoukají a budou tak pracovat s mládeží i na svých tréninzích. Program je náročný, ale děti se baví a to je hlavní. Jedny z hlavních cen v dovednostních soutěžích jsou trička a další předměty zaslané z Prahy z mého klubu AC Sparta Praha, čímž posílám obrovské díky zpět do Prahy za úžasnou zásilku! Už teď je Sparta nejpopulárnějším florbalovým klubem v Koreji.
Spí se na studentských kolejích a jíme v jídelně. Na snídani rýže, na oběd rýže, na večeři ryže a další dny to samé. Na kolejích nejsou postele. Když se nad tím nechápavě pozastavuju, je mi vysvětleno, že to je normální a Korejci jsou zvyklí spát na zemi.
I když jsem po celém dni nesmírně unavený, večer mě čekají společenské povinnosti. Navíc jsem měl v sobotu narozeniny a tak s účastníky trenérského kurzu jdeme do baru, který je v evropském stylu. Ukazuju jim, jak se v Česku točí pivo, pěkně poctivě na několikrát a ne na jeden zátah. Nechápou, že chci mít na svém pivě pěnu. Zakončeno tradičně zpěvem - Noreban.
V neděli odpoledne kemp vrcholí turnajem. Předáváme poslední ceny, třička, hokejky, potítka a další a jede se domů. Všichni jsou unavení, ale pocit z dobře odvedené práce hřeje. Byl to úspěch. Po cestě domů si uvědomuju, jak se mi to tady už krátí. Čas letí, když se člověk dobře baví.

Severomoravská klika

부산 - tak takhle vypadá korejština. Musím se totiž pochlubit, postupně už to korejské písmo umím číst. Není to vlastně až tak složité. Je to přes 20 znaků, které jsou písmena a ty se postupně skládají dohromady a jednotlivé znaky potom tvoří slabiky. Tento se vyslovuje jako b-ㅂ, tento jako u-ㅜ, takže máme slabiku 부 -bu. A dále s-ㅅ,a-ㅏ, n-ㄴ. Dohromady san- 산. Busan - 부산
Učím se to, když jezdím metrem, kde jsou všechny názvy napsány jak v latince

tak v korejském písmu Hanguel. Teď už se jen naučit, co ta slova znamenají. To bude větší oříšek. No a proč Busan? Je to jméno druhého největšího korejského města, které je známé jako prázdninové letovisko pro své krásné pláže. Jak už jsem mnohokrát napsal, nejsem tu na dovolence a tak je můj diář pekelně nabitý. Tento víkend byl jediný volný, kterého se mi v Koreji dostalo a tak jsem se rozhodl pro výlet za písečnými plážemi. Tomu však předcházel týden s dalšími zážitky.
Dostal jsem výplatu. Není špatné být ohodnocen sedmimístnou sumou. Škoda, že to jsou Wony.
S týmem děláme pokroky, na tréninku už mám pocit, že jsme se ve střelbě docela posunuli a už při hře padá i dost gólů. Jak to tak počítám, moc společných tréninků nám už nezbývá, takže příště se už budeme soustředit jen na taktiku. Postupně se nám už ustálili formace a ladíme nominaci na prosincové mistrovství světa. Není čas zahálet, letenky se kvůli ceny musejí koupit co nejdříve. Co nám ale nejvíce chybí je ostrý zápas. Některé věci si člověk vyzkouší jen v utkání a my tady bohužel nemáme nikoho, s kým bychom se mohli poměřit. Přátelák s Japonskem jen tak zrealizovat nejde a žádná bližší země v okolí florbal nehraje. Ani místní kluby nemají takovou úroveň, aby zápas reprezentace proti nim měla smysl. Holt si musíme poradit i bez toho.
V uterý jsme si myslel, že mám volno. Alespoň tak jsem to pochopil od trenéra ženské reprezentace Kwanga, který mi svou lámanou angličtinou něco vysvětluje, že ženy trénují výjimečně místo úterka ve středu. Skvělé, udělám si plány a těším se na večer, když mi najednou Kwang oznamuje, že už jedeme na trénink, jsem velice překvapen. Nemám nic přichystaného. No nic, změna plánu, nasedáme do auta a já na sedadle spolujezdce připravuju cvičení. Času je naštěstí dost, doprava v Seoulu je zacpaná ještě víc než obvykle. Nedorozumění se vyjasňuje, Kwang mi chtěl říct, že ženy mají ve středu celodenní soustředění, které se mě ale netýká, takže volno bude, ale až ve středu. V angličtině se sice zlepšuje, ale ještě to evidentně není dost.
 Holky dělají pokroky, je to radost. Předhánějí se, která mi během přestávek donesu láhev s pitím. Když mě jedna při cvičení 1-1 omylem práskne hokejkou přes prsty, ještě hodinu se mi omlouvá. Dělám jakože se nic nestalo, ale pekelně to bolí. Hýbat s ním můžu, tak je asi vše v pořádku. Teď už to je ale skoro týden a bolest nepřestává, tak snad nebude zlomený. Nerad bych chodil se zabandážovaným prostředníčkem.
Kamarádka Magda je k nezaplacení. Seznamuje mě s její čínskou kamarádkou, která žije a studuje v Praze a zrovna je na prázdniny v Seoulu. Jaká náhoda. Domluvíme se, že večer někam vyrazíme. Jmenuje se Liu. Potkáváme se v Itaewonu. Čtvrť, která je známá tím, že je zde hodně cizinců. Podniky jsou tady více v západním stylu. Sraz si dáváme u metra, na otázku, jak se poznáme odepisuju: vysoký běloch, to si všimneš. Vystoupím z metra a ulice je plná bělochů vyšších než já. Asi to Liu tak jednoduché mít nebude. Nakonec se bez větších problému sejdeme a jdeme do Baru jménem Castle Praha. Dostali jsme chuť na víno, které v Koreji v běžném podniku jen tak neseženete a proto volíme jeden co má francouzský název. Dáváme si jednu láhev. Je vynikající. Moc příjemný večer, určitě se s Liu ještě potkáme.
Pátek se blíží a tak je třeba plánovat Busan. Potřebuju si koupit lístek na vlak. Nemají tady sice Šinkanzen, ale rychlovlaky tady, jako už dnes ve většině civilizovaných zemích, jezdí rychlostí okolo 300 km/h. Korejský se jmenuje KTX. Koupit ho p
řes internet se pro mě stal nadlidský úkol, jelikož anglická verze webových stránek korejského dopravce je stejně těžko rozluštitelná jako ta korejská. Nezbylo mi, než vyrazit na nádraží. U přepážek stály dlouhé fronty zákazníků a stejně mám dost pochyby, že by obsluha uměla anglicky. Automat to jistí. Asi 30 minut u něj maturuju, ale stejně jako při zkoušce dospělosti, jsem uspěl. Busane, těš se.
A ten se evidentně těší hodně, pozval si totiž na víkend tajfun. Plány, ale nehodlám měnit. Tajfun mě jen tak nezastaví a stejně předpovědím počasí nevěřím. Výjimečně jim to tento víkend ale vyšlo.

Přes facebookovou stránku Češi v Koreji se mi daří sehnat ubytování u rodáka z Frýdku- Místku. Severomoravská klika je prostě všude - Koreji, ve Spartě i ve právnickém spolku VŠEHRD. Tato dobrá duše se jmenuje Vašek a v Koreji studuje. Mám dojet na kampus Pukyong university. Beru si taxíka, pokládám to totiž za nejistější způsob, jak se na dané místo úspěšně dostat. Přiváží mě do areálu, který nese název Pukyong uni, ale Václava hledám marně, měl mě totiž čekat. Bloudím po celém kampusu, ale nedaří se mi ho najít. Nakonec se rozhodnu obětovat 70 kč za minutu hovoru a volám mu. Chudák na mě čeká asi 40 minut a to mě ani nezná. Dopátráme se k tomu, že Pukyong má campusy dva. Já měl smůlu a jsem na tom druhém. Venca mě ale zkušeně navede na autobus, který mě už za ním dopraví. Jako omluvu za čekání ho zvu na oběd. Poté se vydám prozkoumat Busan.
 Na tripadvisor.com, stránka o cestování, si nacházím nejzajímavější místa. Buddhistický chrám na skále u moře. Jedu tam. Nasedám na autobus, ale ten bohužel postrádá názvy zastávek v angličtině. Po nějaké době si to celé rozmýšlím a vystoupím o několik zastávek dřív na Heaundae 해운대. Je to název nejslavnější korejské pláže. Projdu si ji, smočím nohy v Japonském moři - ( Korejci mu říkají východní) a náhle už je večer a já mířím za zábavou. Noc je to dlouhá. Narazím na spoustu Američanů, kteří se živí tím, že učí angličtinu, dále i na Kanaďany a nakonec i Nory. Ti, jakmile zjistí, že jsem z Česka, zbystří a ptají se mě, jestli je Becherovka české pití. Přikyvuji, že ano a je to jasné. Jdeme si jich pár dát. Norští hoši tady znají podnik, kde ji mají plnou výlohu. Paráda, jako u dědy, kde vždy Becher čeká na stole.Tentokrát ale v  Koreji s Nory. Sedíme až do svítání, taxík to jistí, naštěstí tentokrát správně.

V sobotu vstávám pozdě, Vašek měl také těžkou noc a tak se léčíme melounem na snídani. Tajfun je v plné své kráse a venku leje jako z konve. Vydám se opět za klášterem a jak sleduju nestíhající stěrače autobusu, opět přehodnocuji a skončím v galerii moderního umění. Je skvělá, velká. Trvá mi to více než dvě hodiny. Pozdní vstávání zapřičinilo, že je už tma a tak se vracím k Vaškovi. Tajfun mi ohýbá deštník a já už chci být co nejdříve v suchu. Mám velké štěstí, na ulici 3milionového městečka narážím na Vaška s jeho kamarády z kurzu korejštiny. Jdou na večeři, přidám se.
Je to super parta - Rumunka, Italka a dva Čínani. Hodujeme a pak pokračujeme ještě u Vency.
Neděle, opět pozdní vstávání, mám čas až do večera, kdy mi frčí noční vlak do Seoulu. S Vaškem se loučím. Jsem mu vděčný. Ne jen, že mě u sebe nechal, ale i hostil a seznámil se svými přáteli. Je to borec a já doufám, že mu to budu moci jednou vrátit.
 Do třetice už chci ten buddhistický chrám zmáknout. Opět autobus, vystupuju na vytipované zastávce a podle azimutu odhaduju, kudy asi vyrazit. Asi by mi to s buzolou šlo lépe. Bloudím po lesní stezce, ale aspoň jsem se po těch městech podíval i do přírody. Nakonec skončím někde úplně jinde a po procházce po krásné stezce po starých kolejích se opět objevím na pláži Haeundae. Nedá mi to, ten chrám chci vidět. Naučím se vyslovit jeho název Haedong Yonggung a beru taxi. Ty jsou v Koreji za velmi rozumné ceny, dost jsem si je oblíbil.

Chrám je nádherný. Jsem rád, že se mi nakonec výletu do něj přeci jenom povedlo dostat. Je postaven na skaliskách, o které se rozbíjejí vlny. Dominantou je socha obrovského Buddhy. Vše pečlivě nafotím, krása. Nakonec je už docela pozdě a jen tak tak stíhám KTX zpět. Bylo to fajn Busane, za dva týdny jsem zpět, tak snad už bez tajfunu. Čeká nás totiž Beach floorball. Florbalový turnaj na pláži, na který se už nemůžu dočkat.

Florbalové misie

Člověk týden nenapíše nový blog a už mi někteří píšou, zda ještě vůbec žiju, nebo už mě unesli do Severní Koreje. Přátelé, žiju a mám se moc dobře. Akorát není moc čas, protože jsem pořád v jednom kole povinností. Až dnes, v úterý, mám po dlouhé době zcela volný den. I tak ho vyplním videorozbory z včerejšího tréninku a navíc půjdu navštívit Seoulské nádraží a pokusím se sehnat jízdenku na víkend do Busanu. Snad tam bude někdo mluvit anglicky.
Co vše jsem stihl za poslední týden. Několik reprezentačních tréninků. S muži pracujeme na střelbě. Ta je bohužel VELMI neuspokojivá. Statistiky si raději nechám pro sebe, ale věřím, že postupem času dojde k velkému zlepšení. Pile a chuť, kterou hráči mají, je jasnou zárukou. Doufám, že to čtou i moji hráči z juniorky, protože zvykat si na něco jiného, až se vrátím, nehodlám.
S ženskou reprezentací pracujeme na technice. Jsou to ještě velmi mladé hráčky a zrovna se nechystají na nějaký světový turnaj. Ukazuju jim, na čem pracovat a jak. Kim mi pak po tréninzích tlumočí jejich statusy na facebooku. Vždy mají velkou radost, že se toho spoustu nového naučili.
Taky jsem dodržel slib, který jsem dal skupině dívek na velkém školním turnaji minulý víkend, kdy mě požádaly, abych navštívil jejich školu a odvedl tam florbalový trénink. Kim sice říkal, že takové věci moc nedělají, přesto jsem ho přesvědčil a Goyang Global High School jsme navštívili. Global High school znamená, že se jedná o mezinárodní školu. Učí se převážně v angličtině a jsou to nejprestižnější státní střední školy. Je jich v padesátimilionové Korei jen šest. Mám trochu obavy, aby zas nedorazilo přes 50 lidí, ale nakonec jich je na mě jen 34, což je počet na který jsem připraven a trénink se daří. Nikdo se nenudí a mám pocit, že se mnozí zlepšili. Na závěr už tradiční focení. Přibývá novinka, hráči chtějí dokonce podpisy. V takové situaci jsem ještě nebyl a tak jim tam sázím svůj podpisový vzor do banky, snad nebude zneužit!
 Fotky a podpisy mi nevadí, ale když někteří hráči chtějí obejmout, to už se mi tolik nelíbí. Překousnu to, ale objímat zpoceného chlapa po tréninku už příště vážně nebudu.
Jsem odměněn hostinou a učitel tělocviku mi ještě daruje šest párů ponožek s logem školy. Pro mě to je dar nad zlato. Kdo mě zná ví, že čistých ponožek nemám nikdy dost.
 Na hostinu si dáváme kraba. Vybíráme si své kousky ve velkém akváriu před restaurací. Potkat tak velkého kraba v moři, tak uteču a už mě v něm nikdo neuvidí. Je mi ho však trochu líto, když ho před námi živého hodí do hrnce s vařící vodou. Dopadl však lépe než humr, kterého číšník bez milosti zaživa rozstřihne a ještě dlouho ho nechá bezmocně hýbat končetinami, než jej taky utopí ve vařícím hrnci. Nicméně jsme si náramně pochutnali.
O víkendu nás čekal seminář na jihu korejského poloostrova. Nasedáme do vozu a urážíme směr město Gimhae. Po cestě žvýkáme kusy sušené chobotnice a sépie a já zkoumám krajinu. Snad celá Korea jsou zcela zalesněné kopečky, sem tam rýžové pole, ale jinak jen kopce a kopce. Jak tady táhla vojska během korejské války mi není jasné.
Do Gimhae přijíždíme večer, hotel a samozřejmě hostina. To je největší odměna pro korejské florbalové misionáře, kteří si evidentně v jídle náramně libují. Jsme kousek od moře a tak jsou mořské potvory povinností. Tentokrát volíme úhoře a krevety. Sedíme v restauraci na zemi a servírka přináší misku s živými krevetami. Jsem trochu zaskočený, asi si je budeme vařit sami, říkám si. Pletu se. Servírka bez milosti ustřihne mrskající se krevetě hlavu a jíme je syrové. Ta moje sebou ještě mrská i v puse, ale naštěstí v žaludku žádné pohyby necítím. Uhoře nám donesou už naporcovaného, ale během vaření se před námi taky jeho maso stále hýbe, jako hromada housenek. Zasmějeme se tomu a už se na tu dobrotu těšíme. Video níže.
V sobotu máme celodenní seminář pro učitele tělocviku. Je to stejné jako seminář,kterého jsem se už zúčastnil na začátku pobytu. Co ale stojí za zmínku je opět oběd. Jestli mě v Korei něco štve, tak to ani není to, že jídlo má různé tvary, je to bůhví jaký živočich a jí se v různém stadiu úpravy. Ale to, že vše má extrémní teploty. Dáváme si polévku a studené nudle. Polévka má vždy teplotu 100°C, protože ještě když vám ji přinesou je ve varu, bublá a čoudí se z ní na vás. Přesto ji Korejci hned jedí. Maso se taky bere přímo z roštu. Za to studené nudle jsou opravdu studené. Voda, ve které plavou je z roztopeného kusu ledu, který mi leží uprostřed talíře. Do toho neúprosná klimatizace, která jede pořád a všude na teploty 17 a méně. Achychouvej. Rozbolely mě z toho všeho zuby.
Seminář úspěšně za námi, vracíme se opět 500km na sever. Tentokrát město Ansan
Ansan už je kousek od Seoulu, jezdí z něj dokonce metro až sem. Přesto spíme v hotelu. Na večeři nás doplní jeden ze zástupců místního florbalu. Už jsme se potkali na školním turnaji. Je to veselá kopa, velký chlap, tuším, že večer bude dlouhý. Jmenuje se Cho.
Když jdou Korejci večer posedět, nejdou nikdy jen tak na pivo. Vždy jdou jíst a k tomu se něco popijí. Centrum Ansanu je plné restaurací, které jsou namačkané vedle sebe. Jsou ale naplněné a všude se hoduje. Volíme restauraci specializující se na vepřové. Moc jsem si pochutnal. Konečně normální strava pro evropana.
Cho sice neumí anglicky, ale jak večer postupuje, evidentně to není problém, náramně si rozumíme a notujeme si. Měníme podniky. Na ulici se zastavíme u baseballových odpalů na terče. I když jsem s kamarády baseball doma několikrát hrál, proti domácím, kteří mají baseball jako sport číslo 1, nemám šanci. Naštěstí pak zakotvíme v podniku, kde mají údajně piva z celého světa. Mezi německými, holandskými a belgickými kousky najdu i ty české - Budvar, Plzeň a černý Kozel. Volba je jasná. Začínáme Plzničkou a potom si dávám i Budvar. Ostatní experimentují. Jak už jsem řekl, jídlo je k pití povinností. Je nám přinesen velký talíř ve tvaru želví lodě plný ovoce. Baseball se mi nepovedl a tak vyhecuju ostatní na šipky. Je to vyrovnaná bitva, hry vyhrávám buď já nebo Cho. V té poslední se hraje o to, kdo zatáhne útratu. Je to souboj jen nás dvou. Zbytek stolu v čele s Kimem mi fandí, asi si myslí, že u sebe nemám žádné korejské peníze a útratu by stejně cáloval on. Naštěstí tyto starosti řešit nemusí. Zkušeným výkonem vyházím první místo a Cho se u placení hezky prohne. Ale podle úsměvu mu to moc nevadí. Jeho žena na víkend odjela a tak si ho užívá plnými doušky.
V neděli opět seminář na místní univerzitě. Vyučuje zde profesor, který je jinak hlavním trenérem národního týmu. Mám trochu obavy, jak mě příjme, když jsem mu teď na nějakou dobu přebral funkci, ale vše je asi v pořádku. Úsměvy, úklony a na závěr mi ještě dává dárek a vizitku. Seminář trvá celkem 7 hodin. Je to pořádná porce a lidí je taky spousta, zhruba přes 40. Rozdělíme si je na dvě skupiny a vyučujeme. Všichni se opět baví. Florbal prostě lidi bere, věřím, že v Koreji má obrovský potenciál. Snad se jim bude dařit i v práci s mládeži, která je terpve v počátcích a se kterou jim chci pomoct a posunout ji o kus dál.
Je neděle večer a míříme konečně domů. Jsem zcela mrtvý. Nikam se mi už nechce, ale přesto opět, jako vždy, večeře. Je krátká, ale za to v jednom z nejlepších podniků, kde se podává jen to nejlepší hovězí. Tak zase jdu spát s plným žaludkem. Pokud myslíte, že tenhle blog je hlavně o jídle, asi se nepletete.

Život celebrity

Další náročný víkend za mnou.Tentokrát asi nejnáročnější. Bylo toho opět spoustu. Korejská florbalová federace pořádala turnaj pro školy. Pod názvem Presidents cup se zúčastnilo více než 1200 mladých florbalistů a florbalistek. Všechny zápasy, kterých bylo 142, se odehráli v jedné hale a to opět v městě Pocheon, které jsem už navštívil při celodenním soustředění reprezentace.
Vyrazili jsme už v pátek odpoledne. Přípravy byly velké, dokonce i losování bylo natočeno a dáno na facebook.
Uvnitř obrovské tělocvičny se postavila čtyři zmenšená hřiště a atrakce, jako střílení na terče a měření rychlosti střely, pro vyplnění volných chvil. S Kimem jsme dorazili trochu později než ostatní a tak už jen pomáháme s rozvěšením plakátů. Je to hlavně na mě, protože se svými 180 centimetry jsem v Koreji za dlouhána.
Vše je připraveno, následuje odměna pro všechny pracovníky ve formě večeře. Je tradičně skvělá. Ještě lépe se bavíme. Po jídle si uděláme posezení před místní večerkou. Popíjíme pivo a chroupeme buráky. Na těch trénuji své zlepšující se dovednosti s hůlkami. Už mě ani nudle nezastaví. Nemůže chybět ani zmrzlina, které Korejci náramně holdují. Jí se skoro pořád, všechny druhy a neomezené množství. Nechápu, že jsou tady po tom všem hodování všichni hubení. Dorazili i rozhodčí z Busanu, druhé největší město, které je přes 600 kilometrů daleko. Jsou to moc milí lidé a umějí dobře anglicky. Jsem do Busanu samozřejmě pozván, už se moc těším. Nechybí ani profesor, který nás hostil týden předtím. Je stále více veselo, hrajeme čáru o to, kdo jde koupit další várku zmrzliny. Jen co ji dojíme, měníme lokál. Vyměňujeme večerku za Karaoke. To se v Koreji sice jmenuje jinak, ale název si bohužel nejsem schopen zapamatovat, postačí Singing room.
 Místnost určená jen pro nás, velká obrazovka, dva mikrofony a seznam tisíce a tisíce skladeb. Kim začíná, Bon Jovi - It's my life, s korejským přízvukem, nezapomenutelné. Řada je na mě, těžko se vybírá z korejských titulů, Michael Jackson to jistí. Jsem překvapen, jak líbezně znějí některé korejské hity. Rozhodně vrchol dnešní skvělé zábavy. Nezapomenutelné.
Ráno se probouzíme na hotelu, trochu jsme zaspali, ale nic se neděje. Všechno funguje i běží bez nás. Všude je spousta dětí. Všichni na bělocha s modrýma očima s podivem koukají, jiní mě zdraví, buď úklonem hlavy nebo mi běží podat ruku. Máme málo rozhodčích a tak jsem požádán, abych pískal. Role se ujmu, i když s tím mám minimální zkušenosti. Snad to nebudu dětem kazit, jako Collina z Modřan na posledním sparťanském soustředění.
Jsem nadšený z chování hráčů. Nikdo o rozhodnutích rozhodčího nediskutuje, nikdo nehraje zákeřně, při tvrdším zákroku se navzájem hráči omlouvají a že by trenér pořvával na rozhodčího? Nepřichází v úvahu. Maximálně, když chce Time-out. Máme se u nás hodně co učit.
Pískám celý den, od půl desáté do šesti. Jsem úplně mrtvý. Přesto je třeba nedat na sobě nic znát. Hráči a zvláště hráčky se chtějí se mnou fotit, je třeba udržet úsměv. Jedna hráčka mě chce po udělení ceny za nejlepšího hráče utkání dokonce obejmout. Jsem mírně zaskočen, ale vyhovím ji. Spouštím lavinu, obejmout chtějí všechny. Na všechny se dostane.
Na závěr všeho opět předávám ceny a poháry vítězům. Gratulace, předání trofejí, focení, pořád dokola. Úsměvy a nefalšovaná radost. První den se nám  povedl. Upravíme hřiště ze čtyř na tři, v neděli bude družstev méně.
Následuje zasloužená večeře. Dnes ale žádná divočina, všichni jsou znatelně unavení. Najíme se, popovídáme a jdeme na hotel. K mému překvapení, i přesto, že jsou volné postele, někteří Korejci spí na zemi. Asi dril z armády. Já volím postel. Na vojně jsem nebyl.
Druhý den už jdeme na čas. Opět pískám. Je to méně náročné, než předchozí den. Dokonce pískám i chlapecké finále. Nevím, jestli mi to vysloužily mé výkony, nebo jen chtějí mezinárodního rozhodčího. Neptám se. Je to asi nejhezčí zápas. Na konci trochu drama, tak jak se na finále sluší, ale je rozhodnuto v základní hrací době. Jen převléknu triko a opět předávací ceremoniál.
 Mužstva jsou usazena pod pódiem a můj fanclub korejských dívek my zběsile mává. Lehce zamávám zpět a celou halou se nese nadšené pištění. Ty nejskalnější fanynky běží až k pódiu, jen abych jim potřásl rukou. Potřesu, plácneme si a Korejky mi posílají polibky. Jedna křičí " I LOVE YOU!". Prosí mě, abych se s nimi pak nezapomenul vyfotit. Slíbím jim to.
Ceny předány. Turnaj končí. Plním sliby a tak se neúnavně přes půlhodiny usmívám do mobilů a foťáků. Nikoho nevynechám. Je to ale fuška. Není lehký život celebrity.
Turnaj úspěšně končí. Vše běželo jak mělo, žádné větší zranění, skvělá organizace. Sám vím, jak těžké podobné akce organizovat, o to více to dokážu ocenit. Klobouk dolů!
Co se týče herní kvality, byl jsem trochu zklamán. Hraje se 5-5 a na velkém hřiště. Děti tak toho nemůžou moc předvést. To, že u nás hrajeme na menším hřišti a brzy, alespoň v Praze, u těch mladších v menším počtu, je moc dobře. Kritici by se měli přijet podívat. Hráči vůbec nepředvádějí žádné individuální dovednosti. Jen získají míček a hned jej odpálí. Obránci nahazují dlouhé balóny, nic moc ke koukání. Bohužel i z lavičky od trenérů mají takové pokyny. Mnoho z nich jsou hráči z národního týmu. Promluvím o tom s nimi a u některých týmů jde pak vidět zlepšení. Je to ale běh na dlouhou trať. S některými se i pobavím o tom, jak pracovat na technice a jak se do každého cvičení dá zakomponovat jednoduše technický prvek. Jak jsem ale řekl, Korejci jsou teprve na začátku a prvně florbal někdo musí hrát. Dětí je tu spousta, vyroste jedna, dvě generace a pak nás začnou kluci šikmoocí dohánět. Rád jim pomůžu.
Ale přeci jenom mě jeden hráč z nejvyšší kategorie zaujal. Jeho zpracování v rychlosti bylo fantastické, silný, rychlý, výtečné vedení míče a super střela. Myslím, že by se v mém juniorském týmu neztratil, možná ani ve Sparťanském áčku. Ihned ho zvu na trénink reprezentace, ale mám smůlu. Připravuje se na přijímačky na univerzitu a rodiče ho nikam nepustí, Škola je tady jasně na prvním místě a tak je to taky správně. Přesto požádám Kima, aby v pondělí zavolal jeho rodičům a zkusil je aspoň na jeden trénink přemluvit. Je to talent, snad povolí.
Na cestě domů v hlavě rekapituluju. I když to byla práce, bylo to nesmírně fajn. Jako ve Spartě, když jsou kolem vás skvělí lidé, máte se dobře vždy a všude.